VEŘEJNÁ SBÍRKA na opravu žinkovského kostela.pdf Typ: PDF dokument, Velikost: 492.29 kB
Na sv. Annu dne 26. července 1914 byla vyhlášena mobilisace. Veškeré mužstvo povinné vojenskou službou do 39 let muselo ve čtyřiadvaceti hodinách nastoupit. V krátké době následovaly další ročníky až do 50 let věku. Poté následovaly také odvody nevojáků. Ostatní (starší muži, ženy, děti) vedli hospodářství. Mnoho školních dětí muselo vypomáhat při polních pracích, čímž trpěla školní docházka. Nastal všeobecný nedostatek potravin a dalších životních potřeb. Jejich ceny závratně stoupaly. Posléze byl zaveden přídělový systém, tzv. "enky" (moučenky, chlebenky atd.).
Pro vojenské účely byly z kostelů odebírány zvony. Na těchto stránkách však není možné popisovat jednotlivé boje a události 1. světové války.
Válka skončila a 28. října 1918 byla vyhlášena samostatnost Československa. Čeští vojíni spěchali ze všech front zpět do své osvobozené vlasti.
Dne 29.8.1926 se konala slavnost odhalení pomníku padlým vojínům žinkovským, s velkou účastí, průvodem a hudbou. Před pomníkem stála sokolská stráž, slavnostní řeč pronesl Vojtěch Pomahač, kronikář obce. Ten dále píše: Odpoledne bylo divadlo v lese, kdež pěkně sehrál dramatický odbor "sokola" - "Lešetínského kováře". Návštěva byla silná. Vybráno přes 4.000 Kč vstupného. Večer byly v obou hostinských sálech taneční zábavy - až do rána.
Pomník je dílem ak. sochaře Glose z Klatov. Na pomníku jsou nápisy "Zborov", Terronne", Dosso Allto", "Dobrič", jmenovitě uvedeno 39 obětí (+1 oběť z 2. svět. války).
Dne 15. března 1939 bylo občanstvo vyrozuměno úředními orgány, že Říšskoněmecká armáda o 6. hodině ranní překročila československé státní hranice, aby vzala do své ochrany území republiky.
O této pohnuté době žinkovský kronikář Vojtěch Pomahač píše: Kdo zažil 14. a 15. březen v roce 1939, nezapomene na ně do smrti! Den obsazení Čech a Moravy, byl dnem děsu a hrůzy, jemuž dala přiměřený doprovod i příroda nebývalou bouří sněhovou, dešťovou a divým vichrem. Stali jsme se otroky Němců na nekonečných 6 roků, plných běd, strachu, bídy i hladu.
V dalším přehledu se kronikář také zmiňuje o atentátu na Hitlera: Dlužno poznamenati, že při atentátu na Hitlera ve hlavním stanu vrhl pumu hrabě Staufenberg, vnuk bývalého majitele panství Žinkov hraběte Schenka ze Stauffenberka a jeho manželky Karolíny rozené kněžny z Lobkovic.
O pobytu německého vojska v Žinkovech píše: Zde si počínali drze a surově. Co se jim hodilo, to ukradli. Hospodyni Šindelářce (Hora, čp. 1) nadávali "česká pakáž" - "česká svině" a ohrožovali ji revolverem, jen proto, že nepředložila jim hned kávu k snídani, nemajíc dovařené mléko.
Americká armáda dorazila do Žinkov 7. května 1945, asi na 20 motorových vozech, tancích a "džípech". Vojáci byli srdečně přivítáni žinkovským obyvatelstvem a jeli dál - prý ku Praze. Kronikář píše: - Američtí vojáci jsou vybraní velcí hoši, ve výborném stavu. Přátelsky a vesele zdraví a jsou nadšeně pozdravováni námi všemi, v pevné víře, že Praze pomohou!
28.10.1945 byla odhalena pamětní deska Janu Šilingrovi, dozorci vězňů u krajského soudu v Plzni, který sbíral dary na podporu pozůstalých po umučených českých lidech, zatčen gestapem, mučen a zastřelen v Drážďanech v r. 1944.
Žinkovský zámek, původně majetek barona Škody, byl v r. 1945 konfiskován.
O dalším osudu žinkovského zámku píše kronikář:
Krásný,romantický zámek v Žinkovech, v němž byly sneseny mnohé vzácné věci, stihl smutný osud. Po jeho zabrání naší vládou po "Převratu" v r. 1945 byl sepsán inventář všech věcí v zámku, ale ne úřední. Brzy potom usídlili se tam důstojníci amerického vojska zdejší dočasné posádky a po těch ubytovali se v zámku důstojníci naší tankové brigády ze západu. Že v této době nepřibylo inventovaných věcí, jest jisto. Po odjezdu "brigádníků" byl ustanoven Ministerstvem zemědělství - likvidačním úřadem - správcem zámku úředník Větrovec Josef, rodák žinkovský, kterýž se svou rodinou do zámku nastěhoval a byl současně pořízen nový - úřední inventář a odhad prodejných věcí. Kdo si chtěl ze zámku něco koupit, podal si žádost zámecké správě a likvidačnímu státnímu úřadu v Praze, prodejný předmět si vybral, zaplatil úřední odhadní cenu správci a mohl si koupenou věc odnésti nebo odvésti. Neprodejné věci byly: Starobylý nábytek slohu renesančního, empirového "bidrmajer", cenné koberce, gobelíny, obrazy, vzácný porcelán a sklo, zrcadla a lustry, cenné kožešiny, textilie a jiné cenné věci. Tyto neprodejné věci byly odváženy do Prahy.